Články |
Cesta vlakem Sedím v čekárně na nádraží, poslouchám stále se opakující hlášení: "Ohlášené zpoždění se může změnit," čekám na vlak. Stěny místnosti nesou mnoho vzkazů a nabídek na "seznámení", občas mám chuť na některý odpovědět. S největší pravděpodobností to jsou všechno vymyšlená čísla, nebo přinejmenším parametry uvedené v inzerátech nekorespondují se skutečností. Proč by mladá, krásná, chytrá dívka hledala podobně vybavený protějšek prostřednictvím počmárané zdi zasmrádlé čekárny, že. Je to hloupost. Pokud bych se chtěl seznámit, jakože by to nebylo od věci, spoléhal bych raději na náhodu než na vzkaz vyrytý do štuku. Možná by nebyl špatnou variantou inzerát. existuje celá řada seznamovacích agentur, internetových seznamek; není to však můj styl. Představuji si náhodné setkání, při kterém třeba nepadne ani slovo, pouze několik letmých pohledů, sklopený zrak... Okamžitě budeme vědět, že by nebylo špatné něco společně prožít, ale nedáme to na sobě znát, nepokusíme se navázat kontakt. Ani jeden z nás nedostane odvahu oslovit objekt svého zájmu. Oba jsme velmi citliví,stydliví a uzavření lidé, kteří nevyhledávají společnost ostatních. Pociťují však ve svých srdcích prázdno, které až do tohoto osudového setkání nevěděli jak zaplnit, co víc, ani o tom volném místečku netušili. Nepřichází. Už se zdá, že zpoždění mého vlaku nebude dále narůstat. Jsem stále sám. Na lavičce v čekárně, obklopen desítkami cizích lidí, kteří mi nemají co nabídnout, nezajímám je ani já. Pouze občas se u mě zastaví zarostlý shrbený človíček v otrhaných šatech a s nataženou rukou prosí o drobné na polívku. Prohodím několik zdvořilostních frází vytahujíce peněženku z bundy a pokládám na jeho dlaň desetikorunu. Děkuje a odchází. Samota. Pro mnoho lidí je naprosto nepochopitelné, jak může někdo trpět samotou. Je nás přece více než šest miliard, zamořili jsme tento svět jedinci našeho druhu a stále se někteří cítí osamělí? To snad NE!? Většina lidí to ve svých primitivních mozečcích nedokáže pochopit. Možná právě proto mám takový problém někoho nalézt. Jen málo lidí se dokáže vcítit do mé situace, ještě menší část společnosti to samé prožívá. Jsem vůbec normální? Obyčejný člověk, nebo jakýkoli jiný živočich, instinktivně hledá partnera, aby založil "rodinu", zasloužil se o zachování rodu. Konečně je tady. Z tlampačů se neustále valí jedno hlášení za druhým, přehluší ho jen skřípění brzd vlaku. To to trvalo. Nastupuji, jako obvykle, do prvního vozu, pro mne neobvyklou rychlostí a elegancí obsazuji volné kupé a dělám si pohodlí. Třeba si přisedne. Vlakem jezdí mnoho lidí. Řekl bych, že polovina jsou důchodci a zbytek tvoří mladá generace, budoucnost národa. Mám smůlu (ostatně jako vždycky). Přisedá si pro mě ta méně atraktivní polovina, totiž důchodci. A tři. Ani se nezeptali, jestli je volno, a sedli si vedle mě. Už při tomto triviálním manévru mi uštědřili ránu berlí do holeně. Díky své indispozici nebyli schopni vyzvednout svá objemná zavazadla nad hlavu do nosičů, nebylo proto na zemi k hnutí (kdyby byli slušnější hned od začátku, pomohl bych jim). Docela se divím, že mě nechali sedět na mém místě u okénka ve směru jízdy. To nejhorší však teprve přijde. Vždyť to známe. Nedokáži objektivně říct, zda-li to dělají schválně nebo je to způsobeno schátralostí jejich tělesné schránky či mentálním zdravím (nebo spíše nezdravím). Svými mohutnými hlasy obtěžují osazenstvo takřka celého vagónu, mě nevyjímaje. V okamžiku jsem zavalen informacemi o nemocech, kde koho bolí a píchá, o kloubních implantátech a samozřejmě kdo zemřel. To je vůbec nejoblíbenější téma lidí pokročilého věku. Mých důchodců se to samozřejmě týká též. Starší pán, sedící vedle mě, evidentně slyší ještě o něco hůře než jeho dvě společnice, dokonce se mi i zdá, že z větší části ani neposlouchá. Obdivuji ho, já to nedokážu (neposlouchat ne neslyšet). Překvapivě hovor nesměřuje od nemocí ke smrti, nýbrž jedna stařenka náhle spustí, komu všemu rozsvítila: Manželovi, sestře, tomuhle a támhletomu. Nejdříve si říkám, nesedí-li proti mně nějaký psychopat, který chodí v noci po pokojích a rozsvěcí nic netušícím spáčům světla. Unikla mi totiž souvislost. Až po chvíli jsem se dovtípil, že nerozsvěcela v obýváku ale na hřbitově!!! Jen tak tak jsem nevybuchl smíchy. Jsem si však jist, že postřehli změnu. v mé tváři. Hovor na okamžik ustal. Jejich výřečnost se naopak může stát výhodnou, chci-li se dozvědět destinace spolucestujících. Toto téma je totiž neodmyslitelně spojeno s tím, odkud kam jedou rozsvítit, k jakému doktorovi a s čím jedou, nebo kde je výprodej. Z kontextu mi vyplynulo, že směřují do již nedalekého města. Zbavím se jich. Počítám na hodinkách minuty, vteřiny do jejich stanice; jsem nedočkavější než oni. Ovládnout se, přečkat těch nekonečných pět minut mi pomáhá naděje. Hlavně se nesmí nic stát. Blížíme se k přejezdu. Už několik nehod jsem tu zažil. Prosím, ať jedeme přímo, bez zdržení. Mám štěstí. Vlak se blíží k nádraží, důchodci se pomalu zvedají, kymácejí se do uličky. Přejíždíme výhybky. Další zásah, asi abych si to zapamatoval. Snad nepřistoupí jiní. To už bych hole potřeboval asi i já. Uvolnila se místa, vznikla tedy reálná možnost, že si ke mně přisedne právě ona. Ano, dívka mých snů. Zastavujeme u nástupiště. Fíra brzdí zprudka. Ještě že moji důchodci stojí v uličce daleko ode mne. S očekáváním sleduji lidi na nástupišti, pomalu ztrácím naději. Přistupují sice samí mladí lidé, co si myslí, že jsou něco víc, což dávají viditelně (i slyšitelně) najevo. Oblékají se do výstředních, umně roztrhaných kalhot, v nose, uších a kdo ví, kde ještě mají kovové kroužky, hroty a činky, na hlavách zelené vlasy a v kapse řetěz. Mentálně mohou být vybaveni asi tak stejně, jak vypadají. Dnešní generace.Věkově mohou být asi tak stejně staří jako já, nedokáži je však zařadit do společenské vrstvy. Zpočátku vypadají, jakoby právě vylezli z popelnice, ovšem jen do chvíle, než vytáhnou z ušmudlaných kapes nejnovější model telefonu se supr foťákem. V dnešní době musí být všechno super nebo alespoň "in", minimálně do doby, než se na trhu objeví ještě něco víc "cool". Tyto moderní vymoženosti mají však i své výhody - samozřejmě kromě posilování ekonomiky - je to rozšíření gramotnosti ruku v ruce se zručností, a to především palce. Všimli jste si někdy, jakou rychlostí jsou někteří lidé schopni vyťukávat esemesky? Píší, píší a píší. Obsah zpráv však nejsem sto posoudit. Mám štěstí. Nejhlučnější skupina se uvelebila o několik oddílů dál, bohužel volná místa pro NI obsadila dvojce o něco méně ortodoxních mladých lidí. Nevzbuzovali ve mně příliš velkou důvěru svou vizáží, chovali se však slušně, byli docela milí. Tichý (v rámci možností) hovor však netrval dlouho. Povrchní otřepaná témata: "Jak bylo ve škole?" ~ "Dobrý." byla rychle vyčerpána, na okamžik zavládlo "ticho". Zavírám oči a vychutnávám si jízdu vlakem, pomalu mě uspává pravidelné drncání společně s horkým suchým vzduchem. Už skoro spím, když v tom uslyším tlumené basy. Rozlepuji ospalá víčka a zjišťuji, že mladík vytáhl MP3 přehrávač a a pouští si pravděpodobně na plný výkon jakousi moderní "hudbu". Ke mně doléhají jen hluboké tóny, které jeho hlava nedokázala odtlumit. Mám pocit, že na nahrávce není nic jiného vzhledem k jejich frekvenci a intenzitě. Začalo tak nekonečných tři čtvrtě hodiny nervů. Co bych dal za důchodce! Z jejich hovorů, byť občas již slaboduchých, se alespoň NĚCO dozvím. Stáří mě přeci také jednou čeká. Tahle dvojce mi ale nemá CO nabídnout. Škoda. |